O sněhové peřině
Bylo nebylo, skončilo léto, odešel podzim a pomalu začala přicházet paní zima.
Zem zmrzla a olemovala se ledovými krajkami jinovatky.
S chladnými rány pookřála i srdce všech polárních psů, kteří se těšili, až vyběhnou ven se saněmi do bílých plání. Všichni se těšili, až na jednoho. Psí holčička Kajkaj pořád nad něčím přemýšlela a přemýšlela, až jí to nedalo a šla za svojí maminkou.
„Maminko, vážně jsem polární pes?“
„Ano, samozřejmě že jsi.“ odpověděla maminka.
„Tatínku, vážně jsem polární pes?“
„No jasně, co tě má? Jistěže jsi polární pes.“ pousmál se tatínek nad tou otázkou.
„Babičko Kačenko, vážně jsem polární pes?
„Ano, broučku, proč se ptáš? Samozřejmě, že jsi polární pes. Já jsem polární pes, tvoji rodiče jsou polární psi, tvoji sourozenci jsou polární psi, tak proč se ptáš?“
„Babičko moje, proč je mi pořád taková zima?“
Bratr BJ, zdravotník družstva, to slyšel:
„Holka, ty vážně vypadáš zmrzle. Něco se sebou dělej! Hejbej se.
Znáš ten vtip o tom, jak eskymák pozná, že je velká zima? Představ si, že se mu pes zlomí v zatáčce. HA HAH HA!“ A sám se svému vtipu smál, až se za břicho popadal.
Paní ptáčková slyšela naříkající Kajkaj.
Vzpomněla si, že má upletený svetr pro pejsky, aby jim nebyla taková zima. Pletla ho už na jaře, když dělala hnízdo pro svá ptáčátka. Krátila si volnou chvíli pletením.
Ptáčkové přiletěli s upletenými barevnými svetry. Kajkaj si mohla vybrat, který se jí bude líbit.
Děti, který by se líbil Vám?
Kajkaj už má vybráno. V novém svetru už vesele skotačí s ostatními psy.
A každý dobře ví, že teplý vlněný svetr každého před zimou ochrání!
Začalo chumelit. Jedna vločka za druhou se snáší k zemi. Sněhová peřina už vše zakrývá.
Pejskové se choulí do klubíčka a přikrývají se peřinou. Zavírají očička. A jak se jim to sladce spinká.
Milé děti, také už zavřete očička. A dobrou noc!