Psali o nás:

Jana Henychová (*30.11.1971)		http://www.facebook.com/jana.henychova
		https://www.instagram.com/janahuskies/

Jana Henychová, musherka

Narodila se v Jablonci nad Nisou a žije na Horním Maxově v Jizerských horách. Jana Henychová je musherka, závodnice se psím spřežením, která jako jediná z Čech absolvovala 3 nejtěžší evropské longové závody: Finnmarkslopet 1000 a 500km, Femundlopet 600km. Tyto závody se podařilo dokončit jen dalším čtyřem evropským závodníkům, závodícím se psy sibiřské husky.
Když Jana dokončila Finnmarkslopet, norský nonstop závod na 1000 km, stala se tak i první ženou - cizinkou v historii tohoto závodu (od roku 1981), která ho v roce 2009 dokončila za 8dní a 16 hodin.
Její koníček se v průběhu let stal i její profesí a starost o 31 psů je její každodenní náplní, stejně tak i závody psích spřežení, práce pro její HUSKY ŠKOLU, přednášky, psaní článků, fotografování. O Janě a jejích psech naleznete množství článků v nejrůznějších časopisech a dokonce Česká televize natočila o ní televizní dokument „GO!“ (2011), který naleznete v archivu ČT.

Polární psi mi učarovali už jako malému dítěti a to jsem o nich zatím jenom četla v knihách od Jacka Londona. Pamatuji si můj úžas nad otevřeným časopisem Pes přítel člověka, kde byly fotografie prvních psů husky, které se k nám do tehdejšího Československa přivezli. Byla jsem tehdy malé dítě, tedy spíš už pubertální, ale ten úžas si pamatuji do dnes.

Já a moje sestra Jitka ( 1980)

Naštěstí táta byl zdatný fotograf

 

Moje první kniha (1984)

Našeho prvního severského psa v rodině si pořídil můj dědeček. Domníval se, že bude pěkně dekorativní k babiččině výstavní skalce uprostřed jejich zahrady. Pamatuji si, jak jsme malé klubíčko chlupů vyzvedávali u paní v Jesenici u Prahy. Přivezli jsme si nádherného křížence huskyho a malamuta, který rychle pochopil, že skalka a záhony květin jsou tady pro jeho pobavení. Babička byla nakonec ráda, že se jí daří udržet alespoň částečně dekorativní trávník, protože všechny kytky padly za vlast během Kimíkových výkopových prací.

Babička s dědou Henychovi (2001)

V té době jsem já s Kimíkem, co by zdatná lyžařka, triatlonistka, orientační běžkyně a horolezkyně, začala jezdit na kole na výlety po našich Jizerkách. Byla to úžasná doba a já byla ve svém živlu.
Postupem času jsem si začala pořizovat psy své. Založila jsem si chovatelskou stanici Harcovský les a odchovala první štěňata. To se psal rok 2000. V té době jsem začala s mými psy i závodit.
Do té doby jsem nevěděla úplně přesně co se životem. Vše mne směřovalo klasickým směrem: vystudovat, začít pracovat, pořídit si milující rodinu. Cítila jsem nějakou nespokojenost s tímto modelem. Díky tomu, že mi do života vstoupili sibiřské husky, tak se mi život nasměroval úplně jinak. Stal se ze mne tak trochu dobrodruh.

Já, Heidi, Jovka, Róza, Tessy a Korča (2000)

Můj první start s 8 psy v Deštném v Orlických horách- Šediváčkův long (2003)

Dnes se píše rok 2017. Já mám na zahradě 31 psů siberian husky. Celou zimu trávím ve Švédsku a trénuji si se psy. Celé jaro a léto vyprávím dětem ze škol a školek o úžasných polárních psech a v létě organizuji tábory pro děti, které jsou nadšené, že mohou být u mých psů a mohou mi pomáhat. No není to úžasné? Práce s dětmi a mládeží má smysl. Má smysl jim vysvětlovat, že o psy se člověk musí především starat a pak s nimi může trávit skvělý čas. Čím víc dáváte, tím víc dostanete zpět!

Ve psinci (2016)

Moje poslední štěňata z roku 2015 jsou pátou generací v mém chovu a dělají mi velkou radost. Můj chov spočívá v tom, že si pořizuji štěňata po mých nejlepších psem jenom tehdy, když potřebuji štěňata sama pro sebe. Opravdu nejsem chovatel, kterého by bavilo chovat psy za účelem chovu. Do každého svého štěněte dávám vždy tolik energie a lásky, že to prostě ani nijak jinak nejde. Jsem moc ráda, že se mi podařilo vydat moji knížku pro děti Maxovské husky pohádky, kde je štěňecí život těchto posledních přírůstků zachycen ve fotografiích i v dětských kresbách a v pohádkových příbězích z našeho života.

http://www.janahuskies.com/maxovske-husky-pohadky/

Od roku 2005 jsem se stala musherkou na volné noze a ku podivu se mi daří dělat to, co mne baví.  A jaký je recept na podnikání v neprobádaném oboru? Vždy musím vše dělat kapku jinak než všichni ostatní. Musím si věřit, že to co dělám, tak to dělám se 100% nasazením pro věc a nesmím se nenechat odradit někdy nepřejícím okolím. Musím ale poděkovat i všem lidem, kteří mne podporují a spolupracují se mnou při mých projektech. Bez jejich podpory by se mi to jen těžko dařilo. Děkuji firmě Manmat, za skvělou výbavu pro psy a děkuji společnosti Samohýl, za úžasné krmení pro psy Annamaet!

Na startu závodu Finnmarkslopet 1000km ( 2017)

Možná se to zdá, že si se psy jenom hraji, ale je tady i něco o co mi jde a kam směřuji. Od podzimu důsledně trénuji a připravuji psy na ty nejdelší evropské závody ve Skandinávii.  V Norsku závodíme proti všem křížencům a nastupujeme na start závodů Femundlopet 600km a Finnmarkslopet 1000km. Jsou to ty nejdelší a nejprestižnější závody psích spřežení v Evropě, protože křižují dost nehostinné kraje Norska. Nás čistokrevných je tady vždy jen pár. Vystartovat se svými psy na 1000km představuje už samo o sobě dost velké odhodlání. Tyto dlouhé závody mají svoje kouzlo, protože jedete krajinou, kde dlouhé hodiny nepotkáte živáčka a srdce se vám svírá úzkostí z pohledu do nekonečnosti. Jindy se nemůžete nadechnout, protože vám vichr strhává vzduch od úst a ruce mrznou, až se chcete zakousnout do věže saní. Prožijete si tu šílenou bolest jak fyzickou, tak psychickou, protože jste tu ponecháni své hlavě na pospas. Zažijete si zde ale i sounáležitost se svými psy a společnou snahu překonat nástrahy. Poznáte zde skutečné povahy psů a naleznete v některých psech doposud nepoznané kvality. Někdy se povede závod dokončit a někdy ne. O to tady vlastně ani nejde. Tady jde o to, že si to můžete prožít a být tady! Vždy je důležité dokázat vyhodnotit situaci, a uznat že to dál prostě nejde! Pokud se do cíle dostanete, tak je to sice fajn, ale vždy to nemusí přinášet pocit euforie. Může to také přinést pocit smutku, protože přijde otázka: „ A co teď?“.

"cesta je cíl".

"Cesta je cíl" (2017)

A čeho si nejvíce vážím? Co považuji za svůj největší úspěch? Za svůj největší úspěch považuji to, že se o své psy dokáži postarat až do jejich konce. I když je pes starý a nemocný, tak je to můj parťák, který pro mne pracoval celý svůj život a já ho teď, když se blíží jeho konec, nenechám na holičkách. Nikdy mi není žádný můj pes na obtíž a vždy je členem naší party. Jsem moc ráda, že mám čisté svědomí, že jsem vždy udělala pro své psy maximum!

Odkaz na filmový dokument na ČT (2010)

Jak jsem se stala musherem (2007)

Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát.
Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás. To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.
Pak šel čas a já protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni sportovala, (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila svého prvního huskyho- psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.
Mé začátky psí mámy byly asi stejné, jako u všech. Psí miláček byl hýčkán a byla jsem schopna všech možných bláznivých akcí, aby miláček byl spokojený. Výsledkem této péče je dnes pes, který nikdy nechtěl běhat.
V práci, kam jsem nastoupila, jsem získala od svého šéfa další dvě husky - Růženu a Korču, které po smrti v rodině zůstaly bez jisté budoucnosti, a tak se stěhovaly ke mně. Koupila jsem si první saně. Přišlo mi divné, že je musím stále jen tlačit a tak přibyla Heda.
Byla jsem začátečníkem samoukem, tzv. sólistou. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl tohle udělej tak a tohle zase tak. Na všechno jsem si postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele.
Zvládnout dvacet psů se to dá naprosto skvěle, ale ostatní věci se pak už stíhají dost špatně. Dokonce to dopadlo až tak, že jsem už ani neměla čas chodit do práce a zůstala jsem jenom doma u psů. To byl rok 2005. Nemůžu tvrdit, že jsem byla hned v naprostém klidu, a to jsem tenkrát měla asi jen 12 psů. Chvíli jsem měla opravdu strach, co s námi vůbec bude, protože se vše sice nějak rýsovalo, ale dost nejasně. Ještě tenkrát sílily tlaky v místě kde jsem bydlela a v podstatě jsem se odtamtud musela kvůli psům vystěhovat, protože moji spoluobčané nebyli z naší přítomnosti příliš odvázaní. Už tenkrát jsem se psy jezdila na firemní akce a dostali jsme tenkrát i příležitost u filmu- nebo spíš u reklamy a tak se pomalu začalo rozjíždět mé nejisté povolání velkomajitelky psího spřežení, žijící se svými psy v karavanu na pronajaté louce pod lesem. Tenkrát tam nebylo vůbec nic, jen prostor, v kterém nikomu nevadilo psí vytí a štěkání. Když o tom tak přemýšlím zpětně bylo to tehdy vážně dost drsné. Dnes mohu říci, že to opravdu už horší být nemohlo...