FINNMARKSLOPET- Evropský Iditarod

Aljaška a závody Iditarod a Yukon Quest jsou pojmy o kterých sní vetšina lidí, kterí propadli vášni jménem mushing. Tyto lidi mužete nalézt asi po celém svete. Kouknete se na internet a lidi, kterí se nechají vlácet svými psy a porádající ruzné závody psích sprežení naleznete i v tech nejexotictejších koutech sveta. Musheri žijí i u nás v Evrope, v Cechách, a já jsem se stala postupem casu jedním z nich.
Pocátky a príznaky jsou u všech dost podobné. V detství se u vetšiny shledává cetba knih Jacka Londona, pak následuje v pozdejší dobe porízení prvního sanového psa a pak dalších a dalších, ve spojení s cetbou knih Johna Balzar nebo Gary Pulsen pak všichni uléhají se stejným snem v hlave a alespon ve snu se staví se svým sprežením na start nejúžasnejších závodu sveta….

Nekdo muže zustat pouze u svých snu, a nekdo se muže pokusit neco pro splnení svých snu i udelat. Záleží na tom, kam až clovek chce jít a co pro splnení svých snu muže a nebo je ochoten obetovat.

My v cechách máme naší Aljašku v Orlických horách, kam se každorocne z celé Evropy sjíždí musheri, aby si na chvíli mohli své sny naplnit. Závod Šediváckuv long ( www.czechlongtrail.com ) dlouhý 333 a 222 km je závod, kde si mohou všichni otestovat svoje schopnosti a snít si svuj sen i s nekolika vlastními pejsky. Tento závod ale muže v lidech vzbudit touhu jít dál… a to se presne stalo i u mne.

V dnešní dobe internetu není problém rozhlédnout se po svete a není možné prehlédnout Skandinávii. Úžasnou cást sveta jejíž severní cást Laponsko je jako stvorené pro jízdu se psím sprežením a porádání závodu na dlouhou trat. Sever Norska Finnmark je místem porádání nejsevernejšího závodu psích sprežení na svete: Finnmarkslopet na 500 a 1000km. Závod startující a koncící v mestecku Alta na 1000km je i nejdelším Evropským závodem vubec, který startuje již petadvacet let vždy na zacátku brezna. Tento závod neunikl mé pozornosti a nekolik let jsem prubežne sledovala prubehy a výsledky na webových stránkách závodu www.finnmarkslopet.no . Po lonské zoufalé zime, kdy snehu bylo v našich podmínkách jen velmi skromne, kdy vetšina „musheru“ sedela doma u pocítacu a sledovala prubehy závodu na internetu a rozvíjela svuj ostrovtip na internetových diskusích, mne najednou napadlo: A proc já tam vlastne nejedu? V tomto dni jsem opet zacala pracovat na uskutecnení mého snu…

S tímto rozhodnutím prišla i hromada práce vše nachystat a pripravit k ceste na sever.

Významným momentem pro mne bylo navázání kontaktu s Johanne Sundby, úžasnou SH musherkou z Norska, která mne záhadným zpusobem nalezla na internetu a nabídla mi svou pomoc. Díky komunikaci s ní a návštevou semináre v Hakadal klubu a podpore dalších norských musheru Geir Wiik a Hans-Christian Orjeatad se vše stávalo stále reálnejším. Vynikající byla i dodávka masa pro psy od firmy VOM og hundemat v prubehu mého pobytu v Norsku.
V cechách jsem získala podporu predevším od mých dlouholetých prátel a dále pak od ceských výrobcu vybavení pro mushing ManMat, ZeroDC, Franty Chlane- výrobce saní. S vybavením mi pomohli i výrobci oblecení Devold CZ a SirJoseph…Všem velmi dekuji.

Príprava psu na závod zacala vloni v srpnu. Vrcholem prípravy tady v Cechách byla úcast na Šediváckove longu koncem ledna a na sever jsme vyjeli na zacátku února. Do Alty jsme dorazili po 3500km.

Pri príjezdu na nás pusobila Alta cize, vše tu bylo neznámé, nikoho jsme zde neznali. To vše se ale postupne zacalo menit. Našla jsem zde nové prátele: Arnt, Linn, Paul, Knut, and famous Roger Dahl, prezdívaný v norsku Mr. Finnmarkslopet, který mi byl velmi nápomocný svými radami a hlavne instrukcemi jak krmit psy behem závodu.

Do Alty jsme dorazili mesíc pred závodem a tak bylo dost casu aklimatizovat se zde. Doma se pri tréninku stále nekde motáme po lesních cestách, kolem domu, pres silnice tam a zpet, ostré zatácky…..a tady v Norsku? Dlouhá plán, kde nevidíte konec ani zacátek, jen modro. I na to si clovek I psi musí zvyknout!

Cas závodu se nezadržitelne blížit až prišel ten den D.
Do prostoru startu najíždíme jako úplne první. Cas letí a vše se nezadržitelne blíží. Pomalu zde zacíná šílený mumraj. Stahuje se mi hrdlo a celým telem prochází pocit zoufalství. Strojove delám vše co mám. Oblékám psy do postroju, nazouvám boticky, zacínáme zaprahat. Pribíhají pomocníci v žlutých vestách a zacínají nás navádet na start. Startuje se po minute a v koridoru stojí jedno sprežení za druhým. Dokola kolem je šílený rachot štekajících psu, hlasité hudby z reproduktoru, hlásání moderátora, rachot prelétající helikoptéry… A už jsem na startu. Z hlouby duše brecím zoufalstvím…a je tu poslední minuta pred startem. Prichází tri, dva jedna a GO!!! Psi vystrelili a letíme koridorem obklopeným davy lidí. Všichni mávají a kricí. Je to šílené. Já mávám taky a srdce mi buší jako zvon. Je to neuveritelný zážitek projet si tímto startem!

Už je klid. Už jsme na rece a trat vede dál a dál….Pet set kilometru? Ne, to se takhle nesmí premýšlet!!! Jedeme ted do Jotky. To je 53km a pak do Skoganvaare to je dalších 88km. A pak dál do Levajok, Karasjok, Jergul, Jotky, Alty. 500 km to bude až dojedeme zpet do Alty…

Kolem šesté vecír se zacíná stmívat. Vidím pred sebou a kolem dokola jen dalekou modravou plán, která je jen lehce zvlnená. Za chvíli už nevidím nic jen žlutavý kužel svetla z mé celovky a kyndající se prdelky mých osmi psu.

Sedím v dolíku snehu, psi odpocívají. Dokola kolem cerno cerná tma. Napadlo mne, jak se tu asi dá odstoupit ze závodu? Sem žádná silnice nevede. Vím ze semináre, že hledat závodníka zacnou až 24 hodin po posledním kontaktu. Pri predstave trávit tu 24 hodin, než mne nekdo zachrání zvedám psy a postupujeme kupredu dál…

Jedeme stále v cerném tunelu. Ješte že mám tu GPS se zanesenou trasou. Vidím tak moji pozici a na mape se zobrazují ruzná jezírka a rícky…. Nic z toho nevidím a pod nohami stále jenom cítím hluboký sypký sníh.

V check pointu psum pripravuji pelíšky ze slámy. Následuje pití a za chvíli hlavní teplé jídlo. V ten moment už psi leží a tak je zacínám masírovat. Po masáži každého psa oblékám do teplého oblecku, aby si svaly odpocinuli. Nikdo neprotestuje. Po masáži ješte všechny už oblecené psy balím do dek. Nikdo ani nedutá.

Ráno (tzn. po trech hodinách spánku) koukám, že sice nejseme mezi prvními, ale že poslední taky nejseme. Mrzne, svítí slunícko a zacíná se mi vracet pozitivní mysl. Vyrážím dál, s tím že to je jen 88km pres kopec a že tam za chvíli budem.

Pravda však byla trochu jiná. Na úbocí hor z niceho nic zacalo silne foukat. Vichr se proti nám valil obrovskou silou. Nasadila jsem si brýle a utesnila všechny pokrývky hlavy a obliceje. Prujezd vetrem už pro mne není až takovou novinkou a vím, že psum to nevadí a já už z toho taky takový strach nemám. Duležité je udržet se navigacních tycek a nenechat psy odfouknout z trati. Horší chvíle ale teprve pricházejí. Za kopcem se dostáváme do hlubokého snehu a není videt nicí stopa a musíme si trat hledat sami pod snehem. Tycky kolem trati jen urcují smer, ale neríkají kde je tvrdá ujetá trat. Když leadri vyjedou ze stopy, borí se po uši v hlubokém snehu. Nekonecné klickování koncí až po najetí na cerstvou skutrovou stopu.

Otepluje se a už je jenom -1oC. V roce 2006 zde byla namerena behem závodu rekordní minusová teplota: -43,6. Jsem ráda za ten -1 stupen.

Vyjíždíme jednu hodinu po pulnoci. Trat stoupá na náhorní planinu a zacíná se pomalu rozednívat. Vše je v takovém modravém oblaku. Zakrslé brízky vykují z bílého oparu. Pred sebou vidíte jen ruzné odstíny bílé a modré. Není rozeznat kde koncí obzor a kde už zacíná obloha. Jste jako v modro bílém nálevu. Do dáli je videt krajina, která se vubec nemení.

Psi tento závod, s náležitou pécí, zdolávají bez vetších problému. Ti co závod nedokoncí jsou lidé, kterí si už ve své hlave nedokáží namlouvat, že už to za chvíli skoncí.

Odpocíváme devet hodin. Psi jsou kupodivu v dobré kondici. Jedí, pijí a na trat vyrážejí alespon s cástecným nadšením. Zacíná opet mrznout. Poprvé cítíme pod nohami tvrdou trat. Až sem jsme se porád plácali ve snehovém „písku“. Už jsme zase v hluboké tme. Jenom v dáli na obzoru se rýsuje slabá polární záre.
Za obrovským jezerem jsme dojeli do místa, kde jsme se tocili pri tréninku. Lídr Becky i já jsme to místo poznali. Ted už vím, že jedeme do mírného kopecku a pak dlouhé klesání na jezero a za ním je Jotka. Z Jotky už to taky známe...
Vím, že už nemužu zastavit, protože bych psy už nezvedla. Musíme to už dojet...

Hlava se mi motá únavou a nevyspáním. Jedu vlastne celou noc a ted zacíná pomalu svítat. Stojím na saních, ale jsem pro jistotu k nim privázaná, abych z nich nespadla. Musím porád sledovat psy. Soustredeným pohledem do jednoho místa skoro omdlévám. Co ted? Prece tu nezastavím a nebudu tu kousek pred cílem spát!!! Sáhla jsem nacviceným pohybem do kapsy saní a cpu si co mi prišlo pod ruku do pusy. Funguje to!!! Když žvejká pusa, tak se nezavírají oci!!! Láduji se zbytky cokolády, krížal a tabletami hroznového cukru až konecne procitám do bdelého stavu.

Zacíná svítat a vidím v dáli zárící oblak nad Altou. Máme to tam ješte porád 40km. Už nejedeme ale po pláních, ale v clenitém terénu mezi stromy a objevují se tu první sruby. Hlavne se nesmíme zastavit!

Najíždíme na reku a tady to už známe. Jedeme kolem Ice hotelu, kolem Rogera, tady jsem sbírala kameny... Kdo to na nás kouká z kroví? Stojí tu dva losi a koukají na nás. Už to je jen kousek...

…a už vidím cíl. Už jsme doma... Je to neuveritelná úleva, že už je konec. Kolik že jsme to ujeli kilometru? 500? To není možné!!! Dokázali jsme to!!!
Psi uléhají a dostávají poslední svacinu tohoto závodu. Já prijímám gratulace, je moc brzo a všichni jsou rozespalí. Príšte si to nacasuji líp!

Já a muj tým cistokrevných sibirských husek jsme celkem ujeli: 501km
za: 57:39min, odpocívali jsme celkem: 33:58, Náš celkový cas: 3dny 20hodin 06min
Z 58 startujících z 10zemí Evropy jich 32 závod dokoncilo a náš tým dojel 24. Ze startu jsem vyjela s osmy psy a ti i závod v plném poctu dokoncili! Všech osm psu jsem vychovala od štenecího veku a šest z nich je z mého chovu.

Pri tomto závode nikoho moc nezajímá jestli máte psy cistokrevné nebo ne. Všichni startují dohromady a tými se psy cistokrevnými, zde pusobí jako rarita, vzpomínka na starou dobu. V ocích lidí, kterí závodí s alaskány je to neco jen málo pochopitelné postavit se na start se sibirskými haskami nebo malamuty. Myslím si, že tento sport je sice o psech, ale predevším je o lidech, kterí je milují a pracují s nimi!

Já osobne jsem moc ráda, že jsme závod dokoncili a já tak složila poctu všem sibirským huskám, nádherným zvíratum, která dokáží cloveka chytit za srdce a zmenit mu život!

Finnmarkslopet je fantastický závod naprosto skvele zorganizovaný na který je celé norsko nesmírne hrdé. Tento závod by se mohl v budoucnosti stát ME na dlouhou trat. Jeho nádherná trat a dostupnost pro celou Evropu ho k tomu predurcují!
Do tohoto závodu a do této severské krajiny se muže clovek lehce zamilovat a toužit vrátit se sem. Vím, že jsem tu nechala kus mého srdce a ráda se sem zase vrátím.

Ráda bych príští rok zkusila závod na tisíc km. Vím, že v cíli muže být první jenom jeden a já to jiste nebudu. Vím ale také, že hlavní cenu: neopakovatelné zážitky si odnášejí úplne všichni, kterí se postaví na start. Tyto prožitky Vám už nikdy nikdo nevezme. Je duležité snít si své sny a žít život, který se je snaží alespon z cásti plnit.

Vím, že jenom postavit se na start se 14ti psy po boku nejlepších musheru na svete mi bude velkou poctou a muj sen mi bude zase o krok blíž!!!

Jana Henychova, www.huskies.cz