 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
|||||||||||||
 |
||||||||||
 |
||||||||||
|
Finnmarkslopet 2008, nejsevernější závod psích spřežení na světě JANA HENYCHOVÁ SE SVÝM PSÍM SPŘEŽENÍM OBSTÁLA V TVRDÉ KONKURENCI I DRSNÝCH PODMÍNKÁCH V ZÁVODĚ NA 500 KM NA SEVERU NORSKA
Jedinečného úspěchu dosáhla česká musherka Jana Henychová se svým psím spřežením sibiřských husek. Jako první Češka v historii ujela se svými psy extrémní závod na 500 km v Norsku. Na trať závodu v Norském městečku Alta nastupovala 8. března s osmi psy a do cíle dojela 12.března s celou původní smečkou, tedy přesně po 3 dnech, 20 hodinách a 6 minutách jízdy. Extrémní závod, na jehož startu se sešlo 58 psích spřežení, dokončilo jen 32 závodníků. Jana Henychová mezi nimi, na 24. místě. Závod, který nikde jinde v Evropě nemá obdoby - zkrátka proto, že jinde neexistuje ucelený terén pro tak dlouhou trať - vede po opuštěných norských pláních a zamrzlých jezerech, kde normálně nepotkáte několik dnů ani živáčka. Závodníci a psi běží ve dne v noci a zastavují jen na povinné přestávky – krmení a nutný odpočinek, s velmi omezenou podporou zvenčí. Samozřejmě, že v takovém extrémním závodě nejde jen o fyzičku, ale také o strategii a hlavně - silného ducha. Ze zprávy ČTK
Za touto zprávou se pro mne skrývá práce a snažení představující minimálně 5 a možná i 10 let. První myšlenka, že by něco takového mohlo být možné mne napadla při narození mých B štěňat v roce 2003. Tím, že jsem si čtyři nechala, přišlo i pokušení pokusit se o něco velikého. Tímto rozhodnutím jsem tenkrát zahodila za hlavu vše, co je pro většinu lidí normální: přítele, potencionální rodinu, seriózní práci….S odstupem času říkám: Nelituji, stálo to za to! Trénink na tento závod začal již vloni v srpnu. Před samotným závodem psi naběhali cca 2000km. Ze začátku všech dvacet psů z kterých jsem pak vybírala 14 psů, kteří pojedou do Norska a pak osm psů, kteří pojedou závod. Do norské Alty jsme dorazili měsíc před závodem a tak bylo dost času aklimatizovat se zde a přivyknout si zdejším polárním podmínkám. Jinak by to prostě nešlo!
http://www1.nrk.no/nett-tv/klipp/345947 my jsme na 42. minutě Vyjíždím na trať se saněmi, o které se nikdo nestará jak jsou těžké. Důležité je zde co vezete. Saně jsou plné povinné výbavy: krmení pro psy, jídlo pro mushera, náhradní oblečení, spacák, vařič, náhradní botičky pro psy, buzola, kompletní sada map se zakreslenou tratí, výstražná světelná světlice, dlouhý nůž nebo sekerka, hrnec na vaření vody, veterinární knížka... Saně nejdou skoro zvednout jak jsou těžké a málo co se do nich ještě vejde, jak jsou plné. Frantovi „ Chlaňovky“ krásně kloužou a cítím, jak hladce postupujeme vpřed.
Kolem šesté večír se začíná stmívat. Vidím před sebou a kolem dokola jen dalekou modravou pláň, která je jen lehce zvlněná. Za chvíli už nevidím nic jen žlutavý kužel světla z mé čelovky a kyndající se prdelky mých osmi psů. Tento pohled je vlastně nejdůležitější. Stále musím koukat jestli jsou všichni v pohodě. Zjišťuji že tím, že kolem světelného kužele je neproniknutelná tma mám najednou pocit, že jedu doma v jizerkách. Zřetelně si uvědomuji, že v té černé tmě stojí vysoké vzrostlé smrky, které mne chrání. Přemýšlím o tom iluzorním efektu. Asi dvakrát jsem zasvítila do boku. Najednou na mne dýchla černočerná prázdnota a pocit, že stojíme na hraně hluboké rokle, která padá do černé hloubky…. Rychle jsem namířila světlo zpět na psy a budovala v hlavě představu cesty v hlubokém lese. Koukám na hodinky a kontroluji čas a najeté km. Po průjezdu Jotkou mám krásný pocit, že už máme před sebou jenom 88 km. Kolem 40km se mi zdá, že to je sice pěkné, ale že by jsme tam už mohli být. Po konzultaci s technikou vidím, že máme před sebou ještě nějakých 40km. Sedím v ďolíku sněhu, psi odpočívají. Dokola kolem černo černá tma. Napadlo mne, jak se tu asi dá odstoupit ze závodu? Sem žádná silnice nevede a prví civilizace je opravdu až za těch 40km. Vím ze semináře, že hledat závodníka začnou až 24 hodin po posledním kontaktu. Při představě trávit tu 24 hodin, než mne někdo zachrání zvedám psy a postupujeme kupředu dál… Jedeme stále v černém tunelu. Ještě že mám tu GPS se zanesenou trasou. Vidím tak moji pozici a na mapě se zobrazují různá jezírka a říčky…. Nic z toho nevidím a pod nohami stále jenom cítím hluboký sypký sníh. Zoomuji si nahoru a dolů, ale pak to raději nechávám být, protože od poslední informace o vzdálenosti jsme se posunuli jenom o 500m. Ponořuji se opět do myšlenek a pomáhám psům odrážet se za saněmi. Jedeme dál. Po každých dvou hodinách zastavuji abych psům srovnala a zkontrolovala botičky. Zároveň i dostávají psíci svoji svačinu. Vždy bedlivě dávám pozor jestli jedí všichni. Kdo baští, ten je v pohodě…kdo ne, tak si jde na chvíli odpočinout do saní. A jedeme zase dál. Do Skoganvaare přijíždíme hodinu a půl po půlnoci.
V check pointu psům připravuji pelíšky ze slámy. Každý závodník zde má k dispozici jeden balík. Následuje pití a za chvíli hlavní teplé jídlo. V ten moment už psi leží a tak je začínám masírovat algyvalem. Po masáži každého psa oblékám do teplého oblečku, aby si svaly odpočinuli. Nikdo neprotestuje. Po masáži ještě všechny už oblečené psy balím do dek. Nikdo ani nedutá. Musím se tu zmínit i o mém oblečení. Při startu jsem vyjížděla nabalená jako cibule. Nebylo to ale jenom tak. Předcházející pobyt v Norsku a tréninky mne poučily, že i když se zdá že je teplo, tak vymrznete co by dup. Oblečení je velmi důležité a ať se to nezdá musí být promyšlené předem, protože pak už není čas to řešit. Základ tvoří kvalitní funkční prádlo Devold včetně svetru, vyrobených z kvalitní norské vlny. Další vrstvu tvoří fleasová bunda a navrch péřová bunda od českého výrobce SirJoseph. Jak jsem zjistila tak péřová bunda mne ochrání před mrazem i větrem a skvěle odolávala i mokrému sněhu, skoro dešti. Během závodu mi ta bunda opravdu přirostla k srdci tím jak je lehká a praktická. Jedinou chybu v oblečení jsem udělala volbou kalhot z pevného materiálu, které sice byli fajn při běžných trénincích ale po 120km jsem zjistila, že mám vlhká záda. Při převlíkání jsem s hrůzou zjistila, že všechna vlhkost vyvzlínala nahoru a usadila se v zádovém laclu kalhot, z kterého tekla voda jako z cedníku. Ty kalhoty prostě nekejchaly a všechen pot z úvodního stoupání od řeky na náhorní plošinu v nich zůstal. Je to poučení pro příště: když funkční materiály, tak už ale všechny!!!
Pravda však byla trochu jiná. Po idealistickém úvodu zasněženou
krajinou zalitou sluncem začala trať prudce stoupat na úbočí hor.
Zde začalo z ničeho nic silně foukat. Vichr se proti nám valil
obrovskou silou. Nasadila jsem si brýle a utěsnila všechny pokrývky
hlavy a obličeje. Průjezd větrem už pro mne není až takovou novinkou
a vím, že psům to nevadí a já už z toho taky takový strach nemám.
Důležité je udržet se navigačních tyček a nenechat psy odfouknout
z trati. Později jsem se dozvěděla, že musher z Walsu se v tomto
místě otočil s tím, že se nedá projet silnou vichřicí…. Asi tudy
jel, když foukalo ještě víc…. Horší chvíle ale teprve přicházejí.
Za kopcem se dostáváme do hlubokého sněhu a není vidět ničí stopa
a musíme si trať hledat sami pod sněhem. Tyčky kolem trati jen
určují směr, ale neříkají kde je tvrdá ujetá trať. Když leadři
vyjedou ze stopy, boří se po uši v hlubokém sněhu. Po nějakém
čase už Danny lehá, a odmítá pořád něco hledat. Zkouším další
adepty ze zadních řad, ale ti nechápou, co to mají dělat. Při
zastávce si psi okamžitě hrabou pelíšky ve sněhu a připravují
se ke spánku. Ujímám se lídrování sama a táhnu psy za sebou. Začíná
se stmívat a vůbec se mi tu nechce zůstávat. Za kopcem jsme najeli
na stopu skútru. Psi oživli a na moji výzvu: padáme od suď, vesele
vyráží po „luxusně“ projeté trati.
Otepluje se a už je jenom -1oC. V roce 2006 zde byla naměřena během závodu rekordní minusová teplota: -42,6. Jsem ráda za ten -1 stupeň. Jedeme dál do Jergul. Vyjíždíme jednu hodinu po půlnoci. Trať stoupá na náhorní planinu a začíná se pomalu rozednívat. Vše je v takovém modravém oblaku. Zakrslé břízky vykují z bílého oparu. Před sebou vidíte jen různé odstíny bílé a modré. Není rozeznat kde končí obzor a kde už začíná obloha. Jste jako v modro bílém nálevu. Najednou slyším kolem sebe hlasy. Jakoby se někdo smál. Hlava se mi točí z nevyspání a asi i z únavy. Co to je? Zastavuji psy a pozorně poslouchám. A nic. A zase a pak ticho. Co to bylo? Najednou si vzpomínám na Arntovo vyprávění a sněžných skřítcích a na Trolly. Uvědomuji si zřetelně, jak v tomto prostředí může člověk podlehnout všem těmto povídačkám a bájím. Jsem vzdělaná žena a usmívám se té mé představě. Kdyby se ale v ten moment přede mnou nějaký ten Troll objevil, tak bych se tomu ani nedivila…
Je to skutečně tak jak mi říkali zkušení musheři před závodem. Psi tento závod, s náležitou péčí, zdolávají bez větších problémů. Ti co závod nedokončí jsou lidé, kteří si už ve své hlavě nedokáží namlouvat, že už to za chvíli skončí.
Pro mne byla obrovským pomocníkem na psychiku GPSka se zanesenou tratí. Vždy přesně vím, kde jsem a kolik km mi zbývá. Je zde i předpokládaný čas příjezdu. Musí to být šílené stát někde ve tmě, v hlubokém sněhu a vůbec netušit jak rychle postupuji kupředu a nebo jak dlouho ještě takhle pojedu. Jsem si jistá, že bez této psychické podpory by mi bylo hodně zle. V Jergulu odpočíváme devět hodin. Psi jsou kupodivu v dobré kondici.
Jedí, pijí a na trať vyrážejí alespoň s částečným nadšením. Po
odjezdu z Jergul bylo cítit, jak začíná opět mrznout. Psi se pomalu
rozbíhají a chvílemi s přicházejícím soumrakem letí jako o závod.
Poprvé cítíme pod nohami tvrdou trať. Až sem jsme se pořád plácali
ve sněhovém „písku“. Psi museli cítit soby nebo jinou zvěř, protože
nebylo znát, že mají v nohách 368km. Utáhla jsem si provaz kolem
ruky, aby mne tu někde nevyklepali. Vše vypadalo slibně. Projeli
jsme pod naším mostem, na kterém jsme před měsícem fotili řeku
a uháníme k jezeru Iešajarvi. Trať se vine po zamrzlých říčkách
a jezerech stále výš a výš. Už jsme zase v hluboké tmě. Jenom
v dáli na obzoru se rýsuje slabá polární záře. Jenom takový nádech,
viděli jsme už i lepší.
Hlava se mi motá únavou a nevyspáním. Jedu vlastně celou noc
a teď začíná pomalu svítat. Stojím na saních, ale jsem pro jistotu
k nim přivázaná, abych z nich nespadla. Musím pořád sledovat psy.
Soustředěným pohledem do jednoho místa skoro omdlévám. Co teď?
Přece tu nezastavím a nebudu tu kousek před cílem spát!!! Sáhla
jsem nacvičeným pohybem do kapsy saní a cpu si co mi přišlo pod
ruku do pusy. Funguje to!!! Když žvejká pusa, tak se nezavírají
oči!!! Láduji se zbytky čokolády, křížal a tabletami hroznového
cukru až konečně procitám do bdělého stavu. Psům to chvíli trvalo, ale už máme zase standardní tempo. Při
vjezdu mezi první stromy nálada v družstvu se výrazně zlepšila.
Začíná svítat a vidím v dáli zářící oblak nad Altou. Máme to tam
ještě pořád 40km. Už nejedeme ale po pláních, ale v členitém terénu
mezi stromy a objevují se tu první sruby. Moji lovci začali zase
lovit. Hlavně se nesmíme zastavit! Po dlouhé motanici najíždíme mezi domy a pak na hlavní silnici.
Becky to samozřejmě ze zasněženého chodníku vzala na asfaltku
a těch osm bláznů mne vleče za sebou bez kontroly. U oplůtku stojí
paní s dvěma pejsky. Lovci zařadili rychlost. Profrčeli jsme kolem
psíků a už vidím cíl. A už jsme doma... Je to neuvěřitelná úleva,
že už je konec. Kolik že jsme to ujeli kilometrů? 500? To není
možné!!! Dokázali jsme to!!! Ujeli jsme celkem: 501km
Při závodě nikoho nezajímá jestli máte psy čistokrevné nebo ne. Všichni startují dohromady. Všeobecně se to ale ví. Jenom dokončení závodu vzbuzuje respekt u uznalých chovatelů. Jsem ráda, že jsem závod dokončila a složila tak poctu všem sibiřským huskám.
Momentálně vlastním 24 psů. Je to hrozné vidět jak Vaši čtyřnozí přátelé stárnou. Dva až tři roky trvá než psa vypipláte a něco se naučí a v jeho osmi letech vidíte, že pomalu přichází stáří a už pomalu i nechuť stačit tempu mladších kolegů. Na postavení týmu potřebujete minimálně 8 psů na závod na 500km. Pro závod na 1000 km je třeba psů 14. Vidím, že příští rok mám šanci 14 psů připravit. Pak už mi zase přibudou důchodci. Momentálně mám asi tři roky, kdy budu moci jezdit na velké závody a pak už budeme parta seniorů, která může jen vyprávět o tom, jak jsme byli kdysi dobří. Moji psi jsou moji přátelé, moje rodina a tak se mnou zůstanou a dožijí v mé společnosti. Víc psů už opravdu neplánuji. Mám jiné plány: až budeme v tom důchodovém věku, tak o mých psech napíšu knihu. Teď ale budeme ještě chvíli bojovat… Mým plánem je příští rok zkusit tu tisícovku. Po mé letošní zkušenosti vidím, že psi na to mají. Kvalitním tréninkem, stravou a péčí se dají i tady v Čechách připravit psi na takovýto závod. Budu první čech, který se postaví na start tisícovky. Když se mi podaří těch 1000km dojet, budu tak jedním z mála musherů z kontinentální Evropy, kterým se to povedlo. Byla bych ale i první ženou, mimo Norsko, které se to povedlo. Tím když pojedu příští rok 500km vím, že nějak výrazně rychlejší nebudeme, takže je na řadě 1000km. Bude to sám o sobě úspěch dokázat psy na tuto vzdálenost připravit a zorganizovat vše potřebné kolem. Vím, že jenom postavit se na start se 14ti psy po boku nejlepších musherů na světě mi bude velkou poctou!!! Závěrem chci poděkovat mým pomocníkům Zdeně Duškové a Milanovi
Petružalkovi, kteří mne do Norska doprovázeli a pak všem, kteří
mi v uskutečnění mého snu byli nápomocni nebo mi projevili svoji
podporu. Děkuji!!! |
||||||||||
FINNARKSLOPET
Už
je klid. Už jsme na řece a trať vede dál a dál….Pět set kilometrů?
Ne, to se takhle nesmí přemýšlet!!! Jedeme teď do Jotky. To je
53km a pak do Skoganvaare to je dalších 88km. Ze Skoganvaare vede
trať po úbočí hor a pak klesá k hraniční řece s Finskem do osady
Levajok. Tento úsek je dlouhý 88km. Z Levajok do Karasjok vede
závod po hraniční řece v délce 86km. Vzdálenost z Karasjok do
Jergul po řece je necelých 20km. Závodníci ale vystoupají na náhorní
planinu, kterou přejedou a pak opět klesají k řece a ujedoudalších
69 km. Z Jergul do Jotky nejprve trať vede po řece a pak pomalu
stoupá po zamrzlých říčkách a jezerech až k velkému jezeru Ieasajarvi.
Za jezerem a za malým hřebenem se opět dostaneme na 80tém km do
osady Jotka a pak už známou tratí 53 km do Alty.
