Jak jsem se stala musherem,
Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole
a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v
té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce
městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá
mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a
Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát.
Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise
Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás.
To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.
Pak šel čas a já protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni
sportovala, (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a
připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké
pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila
svého prvního huskyho- psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula
iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.
Mé začátky psí mámy byly asi stejné, jako u všech. Psí miláček
byl hýčkán a byla jsem schopna všech možných bláznivých akcí,
aby miláček byl spokojený. Výsledkem této péče je dnes pes, který
nikdy nechtěl běhat.
V práci, kam jsem nastoupila, jsem získala od svého šéfa další
dvě husky - Růženu a Korču, které po smrti v rodině zůstaly bez
jisté budoucnosti, a tak se stěhovaly ke mně. Koupila jsem si
první saně. Přišlo mi divné, že je musím stále jen tlačit a tak
přibyla Heda.
1999/2000/2007
Byla jsem začátečníkem samoukem, tzv. sólistou. Neměla jsem nikoho,
kdo by mi řekl tohle udělej tak a tohle zase tak. Na všechno jsem
si postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená
kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele.
Teď je rok 2007 a já vlastním jednadvacet psích miláčků. Dalo
by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou. Nejprve
to byla jedna Jovka, pak Róza a Korča, pak Heduš. Následovala
první štěňata Anička s Eliškou a přibyla Tessy, Ajka, Pepina a
Ajma. No a pak následovala B- štěňata od Hedy ( Bára, Běta, Becky,
Buster) a pak C-štěně Karel od Báry a Drac, D- štěňata (Dustin,
Darryl, Deny a Fífa) a ještě F- štěně František.
Ježdění a závody
Zvládnout dvacet psů se to dá naprosto skvěle, ale ostatní věci
se pak už stíhají dost špatně. Dokonce to dopadlo až tak, že jsem
už ani neměla čas chodit do práce a zůstala jsem jenom doma u
psů. Nemůžu tvrdit, že jsem byla hned v naprostém klidu, a to
jsem tenkrát měla asi jen 12 psů. Chvíli jsem měla opravdu strach,
co s námi vůbec bude, protože se vše sice nějak rýsovalo, ale
dost nejasně. Ještě tenkrát sílily tlaky v místě kde jsem bydlela
a v podstatě jsem se odtamtud musela kvůli psům vystěhovat, protože
moji spoluobčané nebyli z naší přítomnosti příliš odvázaní. Už
tenkrát jsem se psy jezdila na firemní akce a dostali jsme tenkrát
i příležitost u filmu- nebo spíš u reklamy a tak se pomalu začalo
rozjíždět mé nejisté povolání velkomajitelky psího spřežení, žijící
se svými psy v karavanu na pronajaté louce pod lesem. Tenkrát
tam nebylo vůbec nic, jen prostor, v kterém nikomu nevadilo psí
vytí a štěkání. Když o tom tak přemýšlím zpětně bylo to tehdy
vážně dost drsné. Dnes mohu říci, že to opravdu už horší být nemohlo.
Psinec 2004/2007 - Letní domov
Dnes provozuji Musherskou školu ( www.huskies.cz)
a malý
penzion, mám nádherný psinec a báječné podmínky pro trénink.
Spolupracuji s německou cestovní kanceláří, která mne celou zimu
zásobuje skvělými lidmi. Řekla bych, že to je nějaká přirozená
selekce, protože když se někdo už rozhodne jet na svoji dovolenou
se psy, tak už to je prostě určitý typ lidí, kteří jsou prostě
fajn.
Občas jedu s pejsky na nějakou tu reklamu nebo firemní akci a
vše funguje naprosto tak jak má. Mám pocit, že se lidem u mne
líbí, jsou spokojeni a vrací se.
Horní Maxov- náš zimní domov
4.3.2007 ČT 24- Czech TV- Windows
Media fast conection , slow
conection , start někde na 9:00 min
Ze psí školy
Dnes nemají všechny děti doma nějaké to zvíře, natož psa, a tento
kontakt s přírodou jim nějakým způsobem chybí. Jedna holčička
mi ukazovala svůj dětský počítač, na kterém si mohla navolit pejska
jakého chce a pak se o něj v tom počítači starala a krmila a hladila
myší a pejsek se u toho radostně vrtěl. Naskočila mi z toho husí
kůže…
Od té doby co se ze mne stal „profík“, už vlastně ani nezbývá
moc času jezdit na závody. Je to i tak, že když někde závodím,
tak nevydělávám peníze, které zase potřebuji, abych uživila psy
a sebe. Je to tak nějak uzavřený kruh.
Letos
jsem si udělala dovolenou a vyrazila jsem na deset dní do Itálie.
Odjela jsem MS FISTC v Auronzu ( výsledky)
a pak jsem ještě zajela do Pian Cansiglio na ME FISTC na dlouhou
trať ( výsledky).
Bylo krásně, svítilo sluníčko, sníh tu pořád nějaký byl, prostě
krásná dovolená. Vyhrála jsem mistrovství Evropy na dlouhou trať
v čistokrevných psech, a přišla jsem na to, že tady dole v Evropě
nemám s kým závodit, leda tak s Jurajem Potočkem. I když mne Juraj
proháněl dost významně, ale nepředjel!!!
Netvrdím, že jsem tak výjimečně dobrá, ale je to tím, jaké mám
psy, co s nimi dělám a jak s nimi trénuji a co od nich chci.
Itálie únor 2007
Zrodila se myšlenka: Je třeba velkých činů!!!
Rozhodla jsem se pro příští rok, že pojedu konečně na pořádné,
velké závody. Takové závody se jezdí na Aljašce a nebo ve Skandinávii.
Na Aljašku nemám peníze, takže Skandinávie? Už mnoho let s obdivem
sleduji na internetu závodníky bojující na trati 500 a 1000 km
na norském závodě Finnmarkslopet ( www.finnmarkslopet.no)
. Letos mne napadlo, proč já tam vlastně nejedu? Vždyť to není
až tak nedosažitelné. Takže ráda bych 10. března 2008 v norské
Altě startovala na 500 km. Mým cílem bude závod dokončit. Vyhrát
pravděpodobně budu muset přijet až někdy příště…:-)
Je mi jasné, že v Norsku nevyhraju, ale je pěkné mít nějaký cíl
a pro ten něco dělat. Pak aspoň můžu mít pocit, že dělám něco
smysluplného. A tak mne napadlo ono oduševnělé: Smyslem cesty
není cíl, ale cesta. A nebo tak nějak…
Vzhledem k tomu, že věkový průměr závodníků na tomto závodě je
40 let a nejstaršímu účastníkovi bylo 65, mohu říci že mám na
další léta co dělat...
O závodě
Příprava k závodu...
